rovinové dostihy
27. března 2011 v 12:25
Rovinové dostihy jsou pro mnoho lidí velice důležité. V prvé řadě jsou vysoce produktivním mezinárodním průmyslem, který zaměstnává velké množství lidí a disponuje obrovskými sumami peněz. To, co se děje před zraky publika na dostihové dráze, je jen výkladní skříň; chov plnokrevníků a celá mašinérie jejich výcviku, které tvoří podstatu toho průmyslu, jsou ukryty za scénou. Rovinové dostihy, které publikum chápe jako vzrušující podívanou, jsou pro chovatele především výkonnostní zkouškou ovlivňující další chov. Nemalé částky peněz se točí také kolem sázek, které jsou s dostihy nerozlučně spjaty. Jejich prostřednictvím se z diváků stávají účastníci, kterým tak dostihy poskytnou nejen zábavu, ale i pocit sounáležitosti s dostihovým světem. Pak není důležité, zda je člověk bohatý vlastních koní, či chudý dělník, pro kterého je sázení na koně zálibou. Protějšek rovinových dostihů anglických plnokrevníků je automobilová Formule 1, a to nejen proto, že základem obou podniků je opojení velikou rychlostí. Stejně jako v automobilovém průmyslu se i v dostihovém průmyslu investují velké finanční částky do toho, co lze všeobecně nazvat výzkumem a vývojem- ať už se to týká jezdecké výstroje, veterinární péče, chovatelské techniky, genetiky či transportu. A stejně tak, jako má řidič osobního auta užitek z technických novinek vyvinutý pro Grand Prix, i peníze vložené do výzkumu pro špičkový dostihový sport se časem zúročí také obyčejným svátečním jezdcům. Malým příkladem může být ochranná přilba, vyvinutá pro žokeje, která je dnes obecně užívána. Jiným příkladem je vývoj transportu koní. První přepravní box byl použit k přepravě závodního koně v roce 1816.V současné době se již celkem běžně koně přepravují na velké vzdálenosti letecky, protože chov plnokrevníků je vzkvétajícím odvětvím na celém světě. Organizovaný sport je pravděpodobně největším darem, který po sobě ve světě zanechalo Britské imperium. Sporty, jako je kriket, tenis, golf a fotbal, se ustálily zhruba v dnešní podobě ve druhé polovině 19. století, ale dostihy je o mnoho let předešly. anglický plnokrevník, často plným právem označován jako nejlepší výtvor člověka, spatřil světlo světa více než 100 let předtím, před rokem 1750. Dostihy nabyly podobu sportu tak, jak ho známe dnes, okolo roku 1800.
Historie dostihů: Nejstarší záznam o dostizích, pocházejicí z roku 1540, dokládá, že nejstarším dosud existjujícím dostihovým závodištěm v anglii je Chester. Královna Alžběta I. jezdívala sledovat dostihy na pláni u Salisbury a ještě před koncem století se toto závodiště objevilo na mapě Doncasteru. Po roce 1640 se začalo závodit v Epsomu a do roku 1700 se stal hlavním městem dostihového světa Newmarket. Díky královskému patronátu, který mu zaručil popularitu. Král Jakub I. byl prvním panovníkem, který v roce 1605 město navštívil, a pro Karla II. se po jeho restauraci stalo od roku 1660 domovem. Dostihová ročenka, ve které se uvádí termíny a výsledky dostihů, byla poprvé publikována v roce 1727. V roce 1740 postavil anglický parlament mimo zákon všechny závody, jejichž majetek byl menší než 50 liber, aby tak získal kontrolu nad bouřlivě se rozvíjejícím sportem. Derby, závod, který se stal vzhledem pro mnohé další na celém světě, se poprvé běželo v roce 1780 a zvítězil v něm Diomed. Tehdy již bylo v Británii 59 dostiových závodišť a jedinými dvěma víkendy, kdy se neběželi žádné dostihy, byl ten po Velkém pátku a o Vánocích. Dostihy a s nimi i chov plnokrevníků se rozsířily do všech zemí, na které měla Velká Británie nějaký vliv. V Severní Americe bylo první oficiální dostihové závodiště otevřeno v roce 1665 Long Islandu a v New Yorku. Ve Francii se první oficiální dostihy běžely v roce 1776 poblíž Paříže, v Německu v roce 1822 v Meklengurgsku, v Itálii v roce 1837 ve Florencii a v Neapoli. Na jižní polokouli byly první dostihy zaznamenány v roce 1810 v Sydney v Australii a v roce 1842 v Aucklandu na Novém Zélandě. V Čechách se poprvé běžely dostihy v Praze roku 1839 a v Pardubicích roku 1842.
Struktura dostihů: Struktura dostihového sportu je na celém světě stejná. Základem všeho je vlastník koně, na kterém jsou všichni ostatní závislí. Vlastník zaměstnává professionálního trenéra, který koně připravuje pro dostihy a najímá pro ně jezdce. Majitel nebo majitelka bývá například někdo, kdo má společenské postavení a bohatství. Majitelé mohou své koně čistě jen pro radost, aniž by očekáváli návratnost vynaložených prostředků, nebo je mohou naopak chovat z komerčních důvodů (koně i žokejové mohou nést na svých dresech firemní nápisy nebo reklamu). Nejčastější je ale kombinace obou důvodů. Nové koně může vlastník získat buď vlastním odchovem, nebo nákupem od profesionálních chovatelů plnokrevníků. První linii dostihového sportu tvoří trenéři a žokejové. nejlepší trenéři mají obvykle stálý příliv zákazníků a v tréniku mívají 200 i více koní. K tomu je pochopitelně zapotřebí velká armáda stájníků i pracovních žokejů. Žokejové ( žokeji mohou být i ženy, ale mužské pohlaví v tomto sportu stále převládá) mohou mít buď smlouvy s jednotlivými vlastníky či trenéry, nebo jsou na volné noze a nechávají se najímat na jednotlivé jízdy. Amatérští jezdci se účastní menšího počtu pro ně určených závodů. Zákulisí dostihového sportu tvoří mohutně rozvinutý průmysl chvu plnokrevníků, připravený splnit každé přání koupěchtivých majitelů. Na vrcholu zájmu profesionálních chovatelů stojí mladí koně. Ostatní chovatelé, kteří koně chovají spíše ze záliby, posílají na trh ročně 1 nebo 2 koně. Převážná část koní odchovaných velkými stájemi se prodá a nakoupí v aukcích.
Dostihový kalendář: Koně v rovinových dostizích závodí od dvou let a běhají na vzdálenost od 1000m do 4400m. Nejprestižnějšími závody jsou klasické dostihy pro tříleté v délce mazi 2000-2400m. Většina zemí pořádajíci dostihy má vlastní seriály závodů, na nichž se testují schopnosti koní. Původní jsou britské 1000 Guineas (pro klisničky, poprvé se běžely v roce 1814) a 2000 Guineas (1809, pro hřebečky a klisničky). Oba závody se běží v květnu v Newmarketu na vzdálenost 1600m. V červnu v Epsomu beží Derby (od roku 1780, pro klisničky a hřebečky) a Oaks (od roku 1799, pro klisničky), oba na vzdálenost 2 400m. V září se běží v Epsomu St. Leger (od roku 1776 pro hřebečky a klisničky) na 2 800m. V Americe dávají přednost škvárovým dráhám před trávou, nejznámějším závodem tam je Kentucké derby, které se běhá od roku 1875 v Churchill Downs v Ketucky na dráze dlouhé 2 000m. Mezi nejdůležitější v Evropě patří Diamond Stakes krále Jiřího VI. a královny Alžběty pro koně všech věkových kategorií, které se běží v červenci v Ascotu a Prix de l'Arc de Triomph, který se běží v řijnu v Longchamp u Paříže. Tyto závody jsou dotovány značnými finančními cenami, které však byly překonány některými nově založenými dostihy, jako např. Japonský pohár, Dubajský pohár nebo seriál dotihů Chovatelského poháru v Serevní Americe.
drezurní
27. března 2011 v 12:24
Slovo drezura je francouzského původu- dressage znamená původně vztyčit, přeneseném významu pak cvičit zvířatá. Každý jezdecký kůň by měl procházet základy drezury. První zmínky o výcviku koní lze nalézt ve spisech řeckého filozofa, historika a vojevůdce Xenofónta ( žil přibližně 430-535 př.nl). (Jedná se o spisy Hipparchikos- O povinnostech velitele jízdy a Peri hippikés- O jezdectví.) Xenofón jako první označil jezdectví za vědu a umění. Jeho myšlenky byly inspirací renesančním jezdcům v Utálii, kteří oživili zásady "klasického" jezdeckého umění. Na trěch vyrostlo moderní umění jízdy na koni. Klasická pravidla jízdy byla tehdy většinou udržována jen armádou, v níž se vyskytovali také nejlepší, nejdisciplinovanější jezdci. Rovněž první drezurní soutěže v 19. steletí byly vůastně rčeny k porovnání vlastností nejlépe vycvičených důstojnických koní.
Moderní drezura: Moderní drezura jako soutěžní sport vyžaduje přesné provesdení serie někerých přízemních cviků koně v různém chodu (krok, klus, cval) na určitých místech přesně vymezené pravoúhleé arény (drezurního obdélníku). V ní se zkouší způsobilost koní a jezdců ze všech stupňů výcviku, od základního, až po vysokou školu či přípravu na Grand Prix nebo olympijské soutěže. Na každé soutěžní úrovni- ty lze rozdělit na několik stupňů: základní (Z), lehké (L), a déle pak soutěže mezinárodní úrovně: Sankt Georg (Sv. Jiří.) Intermediate I., Intermediate II., Grand Prix (GP), Grand Prix Special (GPS zvané olympijské)- je projížděnost koní hodnocena při prověrkách. Každý cvik, při stupni Grand Prix je jich dvacet je hodnocen od 0 (nevyhovující) do 10 (vynikající). Drezurní úlohy nižších stupňů až do stupně S se předvádějí na drezzurním obdélníku (aréně) o rozměrech 40x20 m, vyšších stupňů pak na obdélníku 60x20 m. Aréna je uprostře a okolo okrajů označena písmeny, která jezdci naznačují, kde který cvik provádět. Při prověrce nejnižšího stupně se předvádějí jen nejjednoduší cviky. Na stupni "Z" je jich deset- jezdec například začne na bodu A, kde vstoupí do arény, a pracovním krokem projede po středové čáře do bodu C, tam zatočí doprava a opět pracovním krokem projede body M-B-F. Mezi body F-D udělá půlkruh o průměru 10 m a vrátí se k bodu B. Kůň musí být schopen nejen dokonalého pohybu kupředu, ale také do stran, musí umět zkrátit a prodloužit krok ve všech třech chodech. Na nejvyšší úrovni pak musí zvládnout i ty nejtěžší cviky, jako je pirueta (pirouette), při které jeho zadní nohy zůstanou ve cvaluu téměř na místě, zatímco tělo se otáčí; pasáž (passage), vznosný, sebraný, krátký klus; piafu (piaffée), sebraný klus na místě; jednoduchou změnu nohy ve cvalu bez vkládání klusových kroků; přeskok (changament) , kdy kůň mění ve cvalu ve fázi vznosu. (Pro úplatnost je nutno dodat, že do drezury patří i prvky, které se v soutěžích nepoužívají- jde zejména o tzv. cviky nad zemí španělské klasické školy, sestávající z různých výskoků , vzpínaání a kopání, např. levada, courbette, capriole či croupade). Drezura na vrcholové úrovni velice zatěžuje koně i jezdce jak fyzicky, tak psychicky, a proto je nutné koně pro drezuru pečlivě vybírat. Na každém stupni výcviku by kůň měl být hodnocen podle pravidelnosti a uvolněnosti jeho chodů, klidu a poslušnosti, rovnováhy a jeho ochoty zůstat v každé situaci "na pomůckách". Jezdec nebo jezdkyně jsou hodnoceni podle toho, jak dokáží koně ovládat a vykonat s ním předepsané figury. Pokud by hodnotil výkony jeden rozhodčí, pozorující soutěžícího z vnějšku arény od bodu C (jezdec vjíždí do arény vždy v bodě A), mohl by je nesprávně posoudit. proto soutěže hodnotí pět rozhodčích, což je dostatečnou zárukou objektivního posouzení. Na nejvyšších úrovních drezury se soutěžící podle mezinárodních úloh FEI (Mezinárodní jezdecká federace), které se každé čtyři roky poněkud pozměňují, aby se zabránilo stangaci. SOutěže se podle stupně obtžnosti rozdělují na Prix St. George, Intermediate I. a II. a Grand Prix. Vrcholem jsou pak soutěže olympijské. Frezura středního stupně obtížnosti je také spučástí prvního dne třídenních soutěží všestrannosti (military).
"Freestyle": Stále rychleji roste zájem i o nové odvětví drezury- "freestyle", která se přádvádí za doprovodu hudby. Kromě sportovního výkonu se tu, podobně jako v krasobruslení, hodnotí body i umělecký dojem. Tento vývoj není jen návratem k původnímu klasickému jezdeckému umění, jehož známky byly v drezuře někdy setřeny hledáním technické dokonalosti, ale je také přitažlivým podnětem pro novou generaci nadšenců.
dalkové běhy
27. března 2011 v 12:23
Dálkové nebo také distanční jízdy dnes patří k nejrychleji se rozvíjejícím odvětvím jezdeckého sportu a to z jednoho prostého důvodu: na to nejjednoduším, nesoutěžním stupni rekreační jezdec nepotřebuje pro koně ani pro sebe vlastně nic, aby se mohl vydat na pěknou, nesoutěžní, prodlouženou vyjížďku. na vrcholové úrovni je však i distanční ježdění sportem se vším všudy, s přesnými pravidly a vysokými požadavky na fyzické i mentální schopnosti. Vyžaduje pečlivá trénink jak od jezdce, tak od koně.
Dálkové jízdy v USA: Podobně jako mnoho jiných jezdeckých závodů i dálkové jízdy mají svůj původ v armádě. V současné době mají nejvíce následovníků v USA¨, kde byla americká kavalerie prvním organizátorem takových jízd nehostinným terénem, aby vyzkoušela schopnosti a vytrvalost koní i jejich jezdců. V USA se pod pojmem "terénní jízda" skrývají tři kategorie: vyjížďky pro zábavu, soutěžní jízdy a vytrvalostní záody. Jak název napovídá, při vyjížďkách pro zábavu se nijak nezávodí, cestu, rychlost a vzdálenost si volí každý účastník podle své chuti a schopností. Soutěžní jízdy se pořádají jednodenní, dvoudenní nebo třídenní a vedou po vyznačených trasách. Pro každý časový úsek je zvolen minimální a maximální časový limit, za jehož nedodržení může jezdec při pravidelné kontrole obdržet trestné body. Tyto jízdy nemají charakter závodů, ale koně, kteří je absolvují s dobrým časovím průměrem a bez připomínek veterináře mohou dostat doporučení k účasti vrcholových vytrvalostních závodech.
Mezinárodní závody: Nejobtížnější vytrvalostní jízdou v USA je Tevis Cup, dlouhý 160 km. Jede se během jediného dne na trati mezi Tahoe City v Nevadě, v nadmořské výšce 1829 m, a Aubunem v Kalifornii, v nadmořské výšce 2896m, a kromě rychkého střídání nadmořské výšky je úsek obtížní i extrémními klimatickými změnami, protože účastníci projíždějí pásmem věčného sněhu a krátce nato se dostanou do údolí, kde se musejí vyrovnat s teplotou 38oC. Čas vítěze se obvykle pohybuje okolo dvanácti hodin, kdo závod absolvuje do dvaceti čtyř hodin je odměněm velice zádanou zlatou a stříbrnou přezkou jezdců Pony Expressu. Nejznámější dálkovou jízdou Austálie je 160 km dlouhý závod Tom Quility Ride přes Blue Mountais v Novém Jižním Walesu. Nejznámější britská dvoudenní Horseshoe Ride měří také přes 160 km, není to však vytrvalostní závod- hodnotí se podle pravidel dálkových soutěží.
Kondice a veterinární kontroly: Na trati každé vytrvalostní jízdy jsou zastávky, kde se koně musí podrobit veterinární kontrole. Sledování fyzické kondice koní a jejich pravidelné kontroly jsou nejdůležitějším kritériemm těchto soutěží. Veterináři při každé kontole monitorují puls, dechovou frekvenci, teplotu, dehydraci a příznaky schvácení kopyt. Jejich pozornosti neujdou ani drobná poranění nebo otlaky od postojů. Na každé zastávce je jak kůň, tak jezdec obsloužen podpůrným týmem. Celý sport je v současné době na hony vzdálen závodům, pořádaným na konci 19. století jízdními oddíly rakousko-uherské armády, jejichž záměrem být zvýšení standartu koní, ale ve kterých koně často uhnali až k smrti. Tělesná kondice jezdce je při dálkových jízdách stejně důležitá jako kondice koně, protože nesprávné držená těla v sedle může být příčinou úporných bolestí zad. Oba, jezdec i kůň si musejí přikrývat na dlouhé časové úseky, kdy budou odkázáni jeden na druhého, a musejí se naučit udržovat v takových případeh pozornost, ostražitost zvláště v nepřehledném terénu.
Sportovní sdružení: V současné době existuje na světě celá řada sportovních sdružení zabývajících se dálkovými jízdami. Nejvíce jich je v USA a v Austálii. Na Britských ostrovech působí mezinárodní British Eudance Riding Sport, která je součástí Europan Long Distance Riding Conference. Šampionáty družstev i jednotlivců se pořádají na evropské a světové úrovni. Uvažuje se i o možnosti zařídit v budoucnosti distanční jízdy na pořad olympijských her.
něco o koních
27. března 2011 v 10:09
Kůň (Equus caballus) je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Vývoj koně je velmi složitý. Dříve se koně používali především pro přepravu, dnes už se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň mužeme
použít jak pro samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá hříbě. Věda zabývající se koňmi je hipologie.
Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. Už v pravěku mu sloužili jako potrava
. Později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně sloužili v dopravě, zemědělství, nezbytní byli ve vojenství, ale poskytovali lidem i zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích.
V dnešní době se kůň využívá jednak pro zábavu a jednak pro práci. Přestože jeho pracovní využití je čím dál menší, ještě pořád se využívá například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro vození turistů po centrech historických měst
. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví - jednak k výrobě očkovacích láteka sér a jednak k hipoterapii.
Čím dál víc roste sportovní využití koní - existuje velké množství
jezdeckých i vozatajských disciplín. Těmi asi nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou:
Drezura je soubor pohybů a zvláštních chodů, které mají ukázat harmonii jezdce a koně. Cvičí se na drezurním obdělníku. Některé drezurní úlohy jsou: pirueta, kontracval, pasáž, letmý přeskok, poloviční překrok.
Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky . Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop)a výškově-šířkové (např. oxer) .
Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy. Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger v Anglii).
Při steeplechase kůň překonává proutěné překážky, příkopy či vodní skoky (Grand National a Velká Pardubická). Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce ne lehkém vozíku zvaný sulka, tyto dostihy jsou velmi oblíbené v Americe, kůň musí pouze klusat.
Drezura je soubor pohybů a zvláštních chodů, které mají ukázat harmonii jezdce a koně. Cvičí se na drezurním obdělníku. Některé drezurní úlohy jsou: pirueta, kontracval, pasáž, letmý přeskok, poloviční překrok.
Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky . Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop)a výškově-šířkové (např. oxer) .
Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy. Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger v Anglii).
Při steeplechase kůň překonává proutěné překážky, příkopy či vodní skoky (Grand National a Velká Pardubická). Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce ne lehkém vozíku zvaný sulka, tyto dostihy jsou velmi oblíbené v Americe, kůň musí pouze klusat.
Zde hledá